V roce 87 jsem startoval na Mistrovství Evropy ve stolním tenise ve Vídni, kde jsem jako jediný z naší výpravy postoupil ze základní skupiny, ale zároveň poznal, že ve stolním tenise na špičku nikdy mít nebudu.

Na podzim roku 88 jsem se dostal na pozvání Errola na 1. ročníku maratónu v Heidelbergu. Můj čas – 2h, 06min. 24 sec byl v té době o více jak 20 minut lepší než výkony našich specialistů jízdařů, Karly Boury, Josefa Hůlka nebo Tomáše Dvořáka. Z Heidelbergu jsem si také domů dovezl Errolovu „soulskou“ formulku, první tříkolku na světě, se kterou tak zářil v Soulu. To pro mne byl další doping. Začal jsem trénovat na pětiboj.

Revoluce otevřela cestu do Assenu, kde jsem v roce 1990 na Mistrovství Světa získal stříbro v hodu diskem skupiny 4 a bronz v pětiboji.

Rok poté na světových hrách v anglickém Stock Mandeville to byl bronz v disku a stříbro v pětiboji, když jsem při něm hodil světový rekord v disku 23.34m a v jízdě na 1500m jsem byl třetí.

Vrchol mé kariéry byl v Barceloně, kde se mi podařilo prodat maximum ve všech disciplínách a vítězstvím v jízdě na 1500 odsunout až na 6. místo po čtyřech disciplínách vedoucího závodníka Wiliama Bradyho z USA, udržet 6 bodový náskok na domácího Jose Abala a ještě o tři body zvýšit náskok na Kevina Saunderse z USA. Kevin Saunders, vítěz z Assenu, Stock Mandeville i Panamerických her, do Barcelony přijel v doprovodu televizního štábu připraveného natočit jeho paralympijský triumf, jako vyvrcholení a zlatý hřeb jeho sportovní kariéry. Nakonec z toho byl pro něj pouze bronz. Přitom mu stačilo vrhnout v kouli o 10cm více, ale bojoval se stylem a rozhodčí mu nejdelší pokus neuznali pro hod. Při vlastní jízdě na 1500m, ve které se rozhodovalo o konečném výsledku, jsem měl dle původního rozpisu domácích pořadatelů startovat v rozjezdu B.  Domácí Manuel Abal s Kevinem Saunderesem a dalšími favority pak měli jet spolu v A rozjezdu. Na zásah technického komisaře Chrise Cohena jsem byl dle regulí přeřazen do A rozjezdu, a tím mohl přímo bojovat o umístnění. Po startu ujel Jose Manuel Abal, za kterým jel Reinhard Berner, ale ztrácel. Na třetí stovce jsem se dal do stíhání a Joseho jsme na 700m dojeli. Za mnou se vyvezl Kevin. Já jsem prozíravě odstoupil na třetí pozici. Kevin se pokoušel předjet Joseho, ale ten začal zrychlovat a nechtěl se dát. Věděl jsem, že oba mám bodově těsně za sebou a pokud by mi první odjel, o víc než půl vteřiny, nemusel by mi můj náskok stačit. Proto jsem na metě 1200m nastoupil a na rovince se dostal do vedení. Při výjezdu ze zatáčky jsem si najel do druhé dráhy, abych měl více prostoru a nenechal se zavřít u mantinelu. Jose to rozjel v první dráze, Kevin již na zrychlení neměl. O pořadí rozhodovala až cílová fotografie, která ukázala, že jsem byl v cíli první, o dvě setiny vteřiny. Po dojezdu mi bylo jasné, že mne tito dva nepředstihli, ale nevěděl jsem, jestli byl dostatečný můj náskok na Bradyho Wiliamse, který před jízdou na 1500m s náskokem vedl. Když se objevila světelná tabule, na které mé jméno figurovalo na první pozici a ozvalo se hlášení: „Vojtech Vasicek, Czechoslovakia, "NEW WORLD RECORD“, vyhrkly mi slzy do očí. Nemožné se s pomocí Boží stalo skutkem.

Po Barceloně jsem již svou sportovní karieru chtěl ukončit. Rok jsem nic nedělal, pak mi to opět nedalo a začal jsem se znovu připravovat. Na Mistrovství světa v Berlíně v roce 1994 jsem skončil v pětiboji čtvrtý a kvůli simulantovi z Íránu Noorafshan Moghtarovi (který byl až v Aténách překlasifikován tam, kam patří) jsem i v disku skončil rovněž bez medaile čtvrtý.

V Atlantě jsem pak skončil v pětiboji až 7 místě, přes to, že jsem získal více bodů, než jsem nasbíral v Barceloně. V disku jsem byl opět jen bramborový, když mne posledním hodem překonal Španěl Mendes Jesus. První byl opět Noorafshan Moghtar. Už dle mého tehdejšího názoru do skupiny 4 nepatřil ani jeden z nich. To mi vzalo jakoukoliv chuť dále se atletice naplno věnovat. Následně jsem se zapojoval do sportovních aktivit pouze jako pořadatel a funkcionář v práci našeho svazu ČSTPS.

Po rozkolu ve sportovním dění handicapovaných se dále věnuji pouze činnosti v našem sportovním klubu SK Moravia Brno, kde se věnujeme atletice, stolnímu tenisu, sportovní střelbě, handbike, propagujeme petanque, orientační závody. Snad se nám podaří získat další mladé následovníky, kteří se zapojí i do dalších nově se rozvíjejících sportů jako je florbal, kvadru rugby a podobně.

Momentálně je naše činnost soustředěna hlavně na stolní tenis, kde je náš klub jeden z nejúspěšnějších v celé republice. Vytváříme podmínky jak pro výkonnostní růst těch nejlepších, tak pro celoroční pohybové aktivity jen  pro radost všem, kteří najdou cestu za naše zelené a modré stoly.